Main Content

Euro teď nepřijímejte, počkejte na konec krize

Interview with Hans-Werner Sinn, ekonom 12.-18.12.2013, Ausgabe Nr. 50, S.12 - S.14

S německým ekonomem Hansem-Wernerem Sinnem o euru, české ekonomice, budoucnosti Evropské unie i energetiky.

Ředitel mnichovského Ifo institutu Hans-Werner Sinn je známý světový ekonom. V žebříčku agentury Bloomberg nejvlivnějších ekonomů světa za rok 2013 se umístil na druhém místě za nositelem Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2008 Paulem Krugmanem. A britská média ho zase zařadila mezi desítku významných ekonomů, „kteří ovlivnili svět a pomohli pochopit krizi“.

O krizi mluví i v rozhovoru pro týdeník Ekonom. Navrhuje například větší prostupnost eurozóny tak, aby státy, jež ztratí svoji konkurenceschopnost, mohly euro dočasně opustit a po několika letech se třeba zase vrátit. „Finanční krize se po svém vrcholu v létě 2012 uklidnila, kapitálové trhy jsou opět ochotné do EU jít, ale dojem, že euro je z krize venku, je chybný,“ říká Sinn, s nímž týdeník Ekonom mluvil v rámci Exportního fóra pořádaného v Trutnově Asociací exportérů.

Doporučil byste české vládě, aby třeba v horizontu pěti let usilovala o přijetí eura?

V současné době ne, euro je teď opravdu v krizi a rozhodně bych počkal, až eurozóna vyřeší své stávající problémy.

Myslíte, že výhledově vznikne nějaká elitní skupina zemí se „severským eurem“?

Je to možné. Může se stát, že euro skončí z politických důvodů. Ve Francii může příští volby vyhrát Marine Le Penová, a ona se netají tím, že by euro opustila. Nevíme, jaký bude další vývoj v Řecku, a je řada dalších neznámých, takže přežití eura je otázkou. Přesto si myslím, že má smysl snažit se euro zachovat. Neumím si představit, že by z eurozóny vystoupilo Německo, jsem proti tomu. Mají vystoupit ti, kteří s eurem mají problémy. Ale právě proto musí být eurozóna mnohem flexibilnější a měla by umožňovat členským státům snadno vstoupit i vystoupit. Země, které ztratily svoji konkurenceschopnost, by měly mít možnost vystoupit a později se opět vrátit.

Třeba si vzít 10 let na to, aby se ekonomika vzpamatovala, a pak se zase vrátit k euru?

Ano, provést nezbytné reformy, devalvovat, zvýšit konkurenceschopnost a později se zase vrátit. Nezaložili jsme Spojené státy evropské a nemůžeme tedy imitovat dolar. Státy, které jsou moc drahé, se musejí stát opět levnými. Mzdy musejí odpovídat produktivitě. Každý má strach z deflace, ale pro jižní státy je to základní podmínka pro nastartování konkurenceschopnosti. Nechceme samozřejmě deflaci celku, ale regionálně ano. Pro jižní státy eurozóny není deflace žádné nebezpečí. Pokud se tam ceny nesníží, euro se rozpadne. Irové ceny snížit dokázali, dvouciferně srazili platy, a tím snížili i ceny.

Před rokem jste veřejně prohlašoval, že Řecko nemá jinou možnost než opustit eurozónu. Proč se to podle vás ještě nestalo?

Neříkal jsem, že se to musí stát okamžitě, ale v dlouhodobém horizontu ano. Můžeme se bavit o výhledu 10 let. Řecku by to ale určitě prospělo...

…i Evropské unii?

Prospělo by to všem, protože nevidím nic přínosného na faktu, že dvě třetiny mladých Řeků jsou dnes bez práce. To je katastrofa nejen pro Řecko, ale pro samotnou ideu Evropské unie. Když to takto půjde dál, obětujeme nejen v Řecku, ale i ve Španělsku nebo v Itálii celou jednu mladou generaci, která nenajde cestu do profesního života. 

Pokud je návrat k drachmě zásadní podmínkou pro to, aby se Řecko dostalo ze svých problémů, proč tamní  politici o vystoupení z eurozóny ani neuvažují?

Protože očekávají příjmy z fondů a záchranných operací a protože využívají „stroje na tištění peněz“, to jsou asi ty hlavní důvody. Euro přitom pro tyto země není žádným požehnáním, spíše kvůli euru trpí.

Vychází z krize v Evropě někdo vítězně, nebo vidíte samé poražené?

Rozhodně je více poražených než vítězů. Lidé, kteří si napůjčovali peníze ve snaze zvýšit si svůj životní standard, mohli mít pocit, že jsou díky členství v eurozóně vítězi, teď jsou vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti spíše poražení. Nikdo, s výjimkou pár spekulantů, se z takové situace nemůže radovat. Označil bych to za tragédii Evropy. Evropská unie byla od počátku zamýšlena jako mírový projekt, který měl zároveň přinést prosperitu a vytvářet nová pracovní místa. Ale teď místo toho vidíme zmatky, a v jižní Evropě i masovou nezaměstnanost.

Ale co třeba Německo? To nelze řadit mezi vítěze, třeba díky rekordně nízkému úročení státních dluhopisů?

To ale není žádný benefit, vždyť Německo je hlavní světový věřitel, nikoli dlužník. Samozřejmě, vlády si vždy půjčují, ale když sečtete vládní a privátní sektor, vyjde vám, že Německo je čistý věřitel. A když jsou úrokové sazby nízké, ve chvíli, kdy si nepůjčujete, prohráváte a vyhrává ten, kdo si půjčuje.

V poslední době to vypadá, že Německo je takovým otloukánkem: Americké ministerstvo financí je obviňuje, že růst tažený exportem poškozuje globální ekonomiku, unijním zemím vadí důraz na úsporná opatření a obchodní přebytky... Vidíte nějaký reálný základ té kritiky?

Nemyslím si, že je podobná kritika namístě, protože přebytek zahraničního obchodu je spíše znakem německé slabosti. Původ je třeba hledat už před 10 lety, kdy výrazně poklesly investice v Německu; zažívali jsme dramatický propad investic, jejich podíl byl nejnižší ze všech zemí OECD a kapitál z Německa plynul do zahraničí. Proto se nastartoval růst jiných zemí a proto Německo stagnovalo. A nyní se naplňuje jeden ze zákonů kapitalismu: rychle rostoucí regiony mají deficit zahraničního obchodu a ty stagnující mají obchodní přebytek. Takže německý export není znakem síly, ale důsledkem odlivu kapitálu do zahraničí.

Česká republika má ale také vysoké přebytky obchodní bilance. Je i na českém exportu něco bdquo;patologického“, jak vy sám označujete německý export?

Dočasné exportní přebytky mohou být zdravé, ty stálé ale mohou být patologické. Vývoz kapitálu je investicí do budoucna, kdy si později kapitál stáhnete zpět. Ale v případě Německa šlo o enormní odliv. Před 10 lety se o tom hodně debatovalo a zdálo se, že zlato se třpytí všude jinde, jen ne v Německu. A z tohoto přesvědčení dnes vycházejí německé obchodní přebytky.

Co byste doporučil českým exportérům, jak mají zachovat a zvyšovat svoji konkurenceschopnost?

Aby se snažili směřovat v hodnotovém řetězci k sofistikovanějším finálním produktům, z nichž plynou vyšší výnosy, místo toho, aby fungovali jen jako německá výrobní základna. Využijte své zkušenosti a své odborníky, české inženýry, a vydejte se podobným směrem, jaký ukazuje Škoda. Přicházejte s takovými produkty, které se mohou stát světovou značkou.

Na druhé straně, vidíte nějaké ohrožení české ekonomiky v tom, že velká část českého průmyslu stojí hlavně na „montovnách“?

To není žádná hrozba, ale oblast, která funguje a vytváří pracovní místa. Kdybyste měli jen samý hi-tech, vznikala by tu sice vyšší přidaná hodnota, ale bylo by méně práce. Je třeba hledat nějaký rovnovážný stav, začít rozvíjet jednu věc, ale neopouštět kvůli tomu druhou.

Konkurenceschopnost je dnes velmi užívané slovo.  Je ale vůbec možné mluvit o konkurenceschopné EU, když sdružuje země, jako je Německo na straně jedné a Itálie nebo Řecko na straně druhé?

V průměru ale Evropa konkurenceschopná je. A bude taková i jakákoli země světa, která může efektivně ovlivňovat kurz své měny a v případě potřeby devalvovat. Dokonce i ta nejneproduktivnější země může být konkurenceschopná za předpokladu, že mzdy jsou tak nízké, že odpovídají dané produktivitě. A platy lze redukovat právě devalvací...

Což je krok, k němuž prostřednictvím intervencí proti koruně nedávno sáhla i Česká národní banka...

Centrální banky tu principiálně nejsou od toho, aby manipulovaly kurzem, ten určuje trh. Ale pokud je Česká národní banka silně přesvědčena o tom, že hodnota měny je příliš vysoká, ospravedlňuje to intervence na její oslabení. Máme tu příklad Švýcarska, které se ocitlo pod tlakem spekulantů a tamní centrální banka preventivně zakročila proti možnému skokovému posílení švýcarského franku.

Německo se v posledních 10 letech výrazně proměnilo. Vy sám jste se na tom podílel svým vkladem do podoby Agendy 2010, prosazené kancléřem Gerhardem Schröderem, která pomohla zemi proměnit „z nemocného muže Evropy“ v evropského lídra. Myslíte, že recepty, které si na růst konkurenceschopnosti  ordinovalo Německo, by se daly použít i dnes na problémové země eurozóny?

Nepochybně. Platí, že pokud chtějí zůstat členy eurozóny, musejí se stát levnějšími. To je obvykle ale dosti bolestivý proces, jak ukázala i Agenda 2010. Německo před 10 lety prodělalo svoji vlastní krizi. Za kancléře Gerharda Schrödera ale proběhly bolestivé sociální reformy, které pomohly se z této krize vymanit. Není to obvykle nic příjemného, ale pro jižní státy eurozóny je k tomu jedinou alternativou opuštění eura a následná devalvace. Žádná jiná možnost není, pokud nechceme přistoupit na to, že nedostatek konkurenceschopnosti některých zemí bude permanentně financován ostatními.

Čím to je, že jsou dnes, jak to tak vypadá, v nejlepší formě v Evropě sociální státy, jako je Švédsko nebo Norsko?

Švédsku se daří dobře, ale je otázka, zda je to proto, že je to sociální stát, nebo proto, že svůj sociální systém postupně rozvolňují. V posledních 20 letech Švédsko postupně provádí někdy i radikální tržně orientované změny. Spotřeba vládního sektoru klesla z nějakých 70 procent na něco kolem 50 procent HDP, to je obrovská změna, která je součástí švédského úspěchu. A na druhé straně tu máme autentické sociální státy, jako jsou Francie nebo Dánsko, které mají hluboké problémy.

Věříte tedy v budoucnost sociálního státu?

Myslím, že potřebujeme sociální síť ve smyslu sociálního pojištění, pomoci v nezaměstnanosti, důchodů a veřejného zdravotního pojištění. V takový sociální stát věřím, protože je stabilizujícím prvkem ekonomiky. Takže jakkoli souhlasím s řadou idejí a názorů Václava Klause, nesouhlasím s tržní ekonomikou bez přívlastků.

Jak vidíte budoucnost německé ekonomiky s ohledem na rozhodnutí vydat se cestou zelené energie a zcela opustit jádro?

Jsem přesvědčen, že to nebude fungova t. Je to chyba, protože výroba zelené energie je nárazová a nepravidelná. I když na severu Německa hodně fouká, nedává smysl přepravovat tuhle elektřinu ze severu na jih, a to pomíjím fakt, že občas prostě vítr nefouká. Co se tedy stane? Budeme dovážet elektřinu vyrobenou v jaderné elektrárně Temelín.

Znamená to, že vy osobně jste stoupencem jaderné energetiky?

Neřekl bych přímo stoupencem, ale ukažte mi alternativu. Větrnou energii neumíme skladovat, slunce je kvůli dotacím neuvěřitelně drahé, zbývají fosilní paliva a jádro. A myslím, že je evidentní, co je pro budoucí generace méně škodlivé. Oxid uhličitý v atmosféře je rozhodně větší hrozbou než riziko plynoucí z existence jaderných elektráren a odpadu z nich.

Takže vaše doporučení zní – dostavte Temelín?

Jistě. Budete potřebovat levnou energii a v budoucnu budete vydělávat na tom, že elektřinu budete prodávat do Německa. 

Ihre Fragen und Kommentare

Haben Sie Fragen, oder möchten Sie uns einen Kommentar zukommen lassen? Dann schreiben Sie uns unter presse@ifo.de. Bitte vermerken Sie in Ihrer E-Mail, auf welchen Artikel Sie sich mit Ihrer Reaktion beziehen!

Pressekontakt

Harald Schultz

ifo Institut
Presse, Redaktion, Konferenzen
Telefon: +49(0)89/9224-1218
Fax: +49(0)89/9224-1267
E-Mail: schultz @ ifo.de
Website


Short URL: www.ifo.de/de/w/NSUQujTX